Podle Grepla (v ✍SČ, 1998) ztvárnění obsahu výpovědi tak, aby už z její gramatické podoby, tj. bez zření ke komunikační situaci, v níž je vyslovena n. napsána, bylo příjemci víceméně zřejmé, s jakým záměrem (cílem) mluvčí svou výpověď v dané komunikační situaci vzhledem k adresátovi produkuje (jak ji míní). Vznikají tak v procesech komunikace ustálené výpovědní útvary konvencializované s různou mírou jednoznačnosti pro realizaci a indikaci nějaké ↗komunikační funkce, např.:

K.v.f. typu (1) dost jednoznačně, „příznakově“ signalizuje komunikační akt „odmítnutí“, k.v.f. typu (2) akt „varování“ n. „výhrůžky“, k.v.f. typu (3) akt „výčitky“ aj. Na konstituování takových k.v.f. se podílejí ve vzájemné souhře (kooperaci) prostředky lexikální, gramatické a prozodické; viz ↗indikátory komunikačních funkcí výpovědi. Obecně platí, že čím specifičtější komunikační funkci mluvčí svou výpovědí realizuje, tím příznakovější realizační formu (způsob) k její indikaci má k dispozici. Naopak platí, že k.v.f. konstatační, interogativní a imperativní nemusejí vždy indikovat funkci „sdělení“, „otázky“ n. „výzvy“; viz ↗oznamovací výpověď, ↗tázací výpověď, ↗výzvová výpověď. Greplův pojem k.v.f. má v německé lingvistice 80. let obdobu v (jednom užívání) pojmu Satzmodus (např. ✍Altmann, 1993); o jeho pojímání o dvacet let později viz ✍Zaefferer (2006).